Časová osa čarodějnických procesů

11.STOLETÍ: VRATISLAV II. A JAROMÍR (PRAŽSKÝ BISKUP): 100 obětí

PRAHA - KOPEC ČARODĚJNICE

11.STOLETÍ: VRATISLAV II. A JAROMÍR (PRAŽSKÝ BISKUP)

100 OBĚTÍ

"A přes hradby od jihu z Podolí dívá se sem do vyšehradského hradiště ještě jiný starý pamětník: popraviště na kopci čarodějnic.Ponurý obrázek — ač kopec čarodějnic má polohu přímo nádhernou. Vybíhá z jihu k hradišti a ustupuje pozad od něho jakoby tu na půl cestě zastavil. Jméno prý odtud, že zde až do nedávna v předvčer noci filipojakubské byly páleny košťatové čarodějnice.

Ale za Vratislava krále v XI. stol. za jedinký rok hořelo zde přes sto hranic, na nichž byli upáleni živí čarodějové a čarodějky, kteří prý „odváděli lid od víry křesťanské a přidržovali ho ke staré víře pohanské“. Tedy kněží a kněžky pohanští, kteří byli zjímáni a schytáni po lesích a skalních úkrytech na rozkaz krále Vratislava, jenž tak učinil na žádost bratra svého Jaromíra, biskupa pražského.

V dobách prvního křesťanství byla zvláště místa pohanské bohoslužby úmyslně volena za popraviště, jako na potupu těch, kdož i třebas jenom tajně vyznávali víru pohanskou. To bylo tedy již ke konci XI. stol. a tím skoro po třistaletém zápase zvítězilo křesťanství a pohanstvo jen tak ještě v zapadlých pustinách pomalu dohořívalo."

https://cs.wikisource.org/wiki/Z_pohanskho_Vyehradu?fbclid=IwAR27JHVUTk8Zl1RuH374uUPKGl-xrnsUCbcQyzXde7jEqVIJVBAbgXGSJD4

"Nepřátelství mezi Vratislavem a Jaromírem pokračovalo a postupně se do něj zapletly i Říše a papež. Jaromír se především snažil o zrušení olomouckého biskupství a obnovení jediné diecéze. Když v roce 1070 vypukl mezi ním a olomouckým biskupem majetkový spor, se kterým se oba obrátili na papeže Alexandra II., vznětlivý Jaromír nečekal na rozhodnutí, roku 1071 odjel na Moravu a nechal biskupa Jana tělesně týrat. Poté nechal zmrzačit posla, jehož biskup Jan vyslal do Říma s žalobou na Jaromíra."

14.STOLETÍ: INKVIZICE (tisíce obětí)

Nyní ještě několik slov k právním aspektům čarodějnických procesů v českých zemích.

Jak už bylo řečeno, začal se světský inkviziční proces u nás prosazovat poměrně záhy -

nejpozději od třicátých let 14. století. Nelze vyloučit, že poměrně 

časný výskyt světského inkvizičního procesu v našich zemích ovlivnilo působení

inkvizice v Čechách ve 14. století, zejména za episkopátu Jana IV. z Dražic. Inkvizici

tehdy padly za oběť - zvláště v jižních Čechách - stovky, ne-li tisíce údajných kacířů. V

každém případě se inkviziční proces jako forma řízení proti pachatelům těžkých zločinů

prosadil u soudů českých a moravských měst spadajících do jihoněmecké právní oblasti

zřejmě již v době předhusitské.

 

http://auc.cz/ipb/youthclub2/data/Kreuz-krimi/Kriminalita02.pdf

Valdenští ve Slezsku

V r. 1315 probíhá inkviziční řízení ve slezské Svídnici.

Z análů dolnoslezského cisterciáckého kláštera v Lubuši se dozvídáme, že r. 1315
na den sv. Jakuba je upáleno ve Vratislavi a dalších městech mnoho kacířů,
údajně více než 50 mužů, žen i dětí.64 Inkviziční proces se konal na
podnět vratislavského biskupa Jindřicha I. z Vrbna a skončil 12. srpna 1315. O druhu
svídnické hereze se dozvídáme z nově objevených pramenů pražského Národního
muzea, přesněji se jedná o 3 zlomky, které obsahují protokoly z výslechů. V Dolním
Slezsku se jedná převážně o valdenství, ve výpovědích se objevují charakteristické
prvky valdenské hereze, tzn. odmítnutí přísahy, zpověď vlastním kazatelům, práce i o
svátcích, oddělování o katolické většiny a snaha o smytí křtu.

 

Stejně jako v případě Čech, tak i do Slezska míří dvakrát až třikrát ročně valdenští kazatelé,
kteří zdejší obyvatele vyzpovídají, uloží pokání, kážou a nechají se u nich ubytovat a stravovat.
Sami sebe nazývají „Izraelité“. Paralelně s valdenskými žilo také jiné heretické hnutí,
jak se dozvídáme z doznání Engilmara, který mluví o skupině, která je "horší než oni
(valdenští), kterou oni sami pronásledují a která nejí maso".

 

Zdroj:

Monumenta Poloniae Historica: Pomniki dziejowe polski III.,ed. August Bielowski Lwów 1878, s.
708.

Alexander PATSCHOVSKY, Waldenserverfolgung in Schweidnitz 1315, in: Deutsches Archiv für
Erforchung des Mittelalters 36, Köln 1980, s. 138-140.

Jihočeský incident (14 upálených)

Proces se 14 kacíři, kteří byli odsouzeni a upáleni. Pravděpodobně se jednalo o heretiky, kteří utekli před inkvizicí v Křemži.

 

R. HOLINKA, Sektářství, s. 49 a 60

Mistr Tomáš popravuje v Žatci (11 popravených)

Mistr Tomáš Blažejův z Prahy byl jedním z mnohých českých inkvizitorů. Své první inkviziční zkušenosti získal v procesu s Richardinem, kde ho můžeme doložit jako spoluvydavatele rozsudku.

Zajímavé je bohužel nedatované psaní Tomáše, ve kterém vyzívá dotyčné, kteří pomohli
Fritzovi ze Žatce ven z vězení, aby činili zadostiučinění a ihned ho dovedli zpět. Poprvé se zde
objevuje jako inkvizitor jmenovaný biskupem, který se vrátil z Avignonu v r. 1329.
Badatel Patschovsky se snažil podle dostupných listin zpřesnit dataci toho listu a podle jeho
názoru list vznikl v letech 1329-1342. Tuto událost dává do spojení s inkvizičními procesy v Žatci,
které probíhaly v letech 1328-29. V Žatci došlo k povstání, které potlačil nejspíš nejvyšší
purkrabí pražský Hynek mladší Berka z Dubé. Jedenáct lidí bylo popraveno.

 

Zdroj: Ivan HLAVÁČEK, Inkvisice v Čechách ve 30. letech 14. století, ČČH 55, 1957, s. 527.

Inkvizitor Havel

Havel Z Kosořic vykonával úřad nejméně 13 let, poslední datovaná zmínka o něm je výslechový
protokol ve fragmentech z Heiligenkreuzu, který dokládá jeho přítomnost v Hradci
Králové 6. -7. listopadu 1348.

V době inkvizitora Havla došlo k událostem, které se dají přirovnat k inkvizičním
procesům v jihozápadní Francii. Z několika zdrojů se totiž dozvídáme o nepokojích ve
40. letech 14. století na panství Oldřicha III. z Hradce, jejichž příčinou byly nejen
špatné hospodářské podmínky, ale také smíšené národnostní spektrum obyvatelstva.

Už Jeroným Pražský ve své řeči z r. 1409 prohlašuje:„Věru nepochybuji, že mi
dosvědčíte ze své živé paměti, že přečasto sem byli přivezeni mnozí, ba velmi mnozí lidé
z cizích národů a že byli v tomto svatém městě usvědčeni podle práva jako kacíři a
upáleni; nikdy jste však neslyšeli ani vy, ani vaši otcové, ani otcové vašich otců, že by
byl kdy býval jediný ryzí Čech upálen pro kacířství…“

 

Zdá se, že situace byla alarmující už před r. 1339, protože papež Benedikt XII. r. 1335
jmenuje inkvizitory dominikána Havla z Kosořic a minoritu Petra z Načeradce. Toto
tvrzení nám také potvrzuje výpověď možného valdenského Neumeistera, o kterém už
byla v jiné kapitole řeč. Ve své výpovědi mluví o 80 000 přívržencích v Rakousích a o
nekonečném množství přívrženců v Čechách a na Moravě. Údaje jsou přemrštěné, ale
určitě to vypovídá o aktivitě valdenství na území Čech. Díky dopisům papeže
biskupovi pražskému a olomouckému se dozvídáme, že byl papež nespokojený se
situací v těchto diecézích, proto biskupa informuje o zřízení inkvizice. Králi Janovi a
markraběti Karlovi doporučuje vřele přivítat tyto inkvizitory. R. 1339 odjíždí
inkvizitor Havel do Avignonu, aby obeznámil kurii o rozšíření kacířství v Čechách.

 

Oldřich požádá papeže o finance na křížovou výpravu proti kacířům na jeho panství.
Papež udělil v bule z r. 1340 jemu a dalším, kteří potáhnou proti kacířům, stejné
odpustky jako křižákům plavícím se do Svaté země.

 

Povstání bylo během několika let potlačeno a jeho konec znamenal počátek zběsilého
inkvizičního vyšetřování Havla z Kosořic. Vyšetřování nepostihlo jen oblast
jihovýchodních Čech, ale týkalo se i měst jako jsou Praha, Hradec Králové, Čáslav,
České Budějovice, Jihlava, Brno, Znojmo a Prachatice.

 

Fragmenty z Heiligenkreuzu nám dosvědčují, že práce inkvizitora Havla v letech 1335-
1353 se dá srovnat s činností inkvizice v Languedoku. Do vyšetřování bylo zapleteno
4400 osob, z čehož bylo 2640 valdenských, 160 bekyní, tucty beghardů, zhruba 580
podezřelých bez určení příslušnosti a 220 upálených. Výsledkem toho byly přeplněné
žaláře, o kterých se dozvídáme z dopisu Klimenta VI. z r. 1346, když žádá pražského
arcibiskupa, aby pomohl vyřešit tuto svízelnou situaci. Nejspíš nepomohli ani domy
v Praze v blízkosti kostela sv. Jana Na Zábradlí, které k inkvizičnímu účelu určil
markrabě Karel v letech 1343-1344.

 

Většina obviněných byli sedláci a řemeslníci, kteří
ale na vesnicích zaujímali vůdčí roli, jednalo se tedy o střední vrstvy, které měly mezi
sebou rychtáře a hlavy domácností se služebnictvem.

 

Zdroj:

F. TEPLÝ, Dějiny Jindřichova Hradce, s. 107-108.

R. HOLINKA, Sektářství, s. 76.; Základy starého místopisu Pražského, sv. I. (Staré Město), ed.
Václav V. Tomek, Praha 1866, s. 87.

M. LAMBERT, Středověká hereze, s. 225

 

1350: 2 ženy u brněnského soudu

Pro území Moravy hovoří se o postihování magických praktik již k roku 1350, přičemž

uváděný rok nemusí být zcela přesný. Před brněnský městský soud byla položena žaloba na

dvě ženy, duarum mulierum, které údajně způsobily smrt mladíka, na smrtelné posteli

denuncujícího zmíněné ženy za neblahé očarování jeho vlastní osoby. S ohledem na dobrou

pověst a dosavadní bezúhonnost byly však po ohledání těla obviněné propuštěny na přísahu.

 

file:///C:/Users/Windows7/Documents/DPTX_2011_2_11210_0_343301_0_122981.pdf

Martin Húska, zakladatel Adamitů

Čeští adamité představovali kacířskou část husitů. Skupina byla vedená Martinem Húskou, který popíral přítomnost Krista ve večeři Páně. Víno a chléb viděl jako pouhé symboly.

V naprostém rozporu s konzervativním křídlem zavedl na Táboře v roce 1420 namísto eucharistie hody agapé (hody lásky), které se později začínají (dle výpovědi křesťanských konzerv) "zvrhávat ve smilstvo (eros), které je pro nevzdělance od křesťanské lásky (agapé) velmi obtížně odlišitelné." Adamité tedy pravděpodobně konali orgie.

Adamité postupně vyvolali odpor umírněného táborského křídla, spojeného s Pražany. Húskova strana pravděpodobně bez násilí odešla v lednu 1421 z Tábora do Příběnic. Martin Húska byl ale i tak 29. ledna 1421 uvězněn pánem z Jindřichova Hradce a později byl dopraven do Tábora, kde pod nátlakem mučení odvolal své bludy.

Příběnický masakr Adamitů a Petra Kániše

Po Húskově upálení se v komunitě Adamitů v Příběnicích se dostává do popředí Petr Kániš. Adamité zde během předvelikonočního půstu rozšiřují své kacířství a dochází k prvním projevům adamitství – k odhazování šatů – ve víře, že šaty jsou jen nadále nepotřebným důsledkem Adamova pádu.

Kněží v této době již ustupují do pozadía jádro Adamitů tvoří už jen laikové. Adamitské hnutí se postupem času odklonilo od původní verze „heterosexuálních orgií“ (muži a ženy mezi sebou) a začíná údajně docházet i k projevům homosexuality (spíše bisexuality). Kronika o těchto událostech příběh zakončuje:

"V dubnu 1421 obořil se Jan Žižka na tyto kacíře. Někteří se rozutíkali, ale 50 sektářů chytili (mezi nimi i Petra Kániše), odvedli je do vsi Klokoty a tam byli upáleni."

 

ŠMAHEL, František. Husitská revoluce. 3, Kronika válečných let. Vyd. 2., Ve vydavatelství Karolinum 1. Praha: Univerzita Karlova, 1996. 420 s., [42] s. obr. příl. ISBN 80-7184-072-6. [str. 76.]

25 upálených Adamitů

Po masakru Příběnických Adamitů v roce 1421 docházelo k dalším masakrům. Dalších 25 lidí bylo upáleno ještě téhož roku po Žižkově odchodu. Tehdejší komentátor říká: "Šli prý vesele a s úsměvem na smrt, pravíce, že ještě téhož dne budou kralovat s Kristem na nebesích."

V trávníku návsi v dnešní městské části Tábor-Klokoty se nachází památník husitské netolerance - velký kámen s nápisem Táborští pikarti 1421-1996.

 

VAVŘINEC Z BŘEZOVÉ a BLÁHOVÁ, Marie, ed. Husitská kronika; Píseň o vítězství u Domažlic. Vyd. 2., opr.; (Ve Svobodě 1.). Praha: Svoboda, 1979. 427 s. cnb000162759. [str. 217.]

Závěrečné vyhubení Adamitů

Hnutí Adamitů bylo vyhlazováno husity od začátku roku 1421. Poslední zbytek rozprášených adamitů se soustředil na ostrově v toku Nežárky mezi Veselím nad Lužnicí a Stráží. Chodili zásadně nazí, údajně !souložili každý s každým!. Stačilo k tomu, aby zašli za svým vůdcem Adamem a požádali ho o svolení. Jednalo o nádech volnomyšlenkářství a pohlavní svobody, který u jejich nepřátel budil zdání nové Sodomy.

Tito adamité byli trnem v oku Žižkovi. Ten proto proti nim zasáhl při výpravě proti Soběslavi, shromáždil vojska a vytáhl k adamitskému ostrovu. K rozhodujícímu střetu došlo v říjnu 1421 na Ostrově na Hamru. Ačkoliv se statečně bránili, husitskému vojsku podlehli a 40 jich bylo zajato a "zahubeno mečem a ohněm" (21. řjna 1421).

Poražené sektáře Žižka upálil, ponechán byl údajně jen jeden, aby táborským kněžím vypověděl všechny skutky svých druhů. Tyto tzv. adamitské články pak poslal Žižka do Prahy, aby o nich byli informováni pražští kněží.

 

ŠMAHEL, František. Husitská revoluce. 3, Kronika válečných let. Vyd. 2., Ve vydavatelství Karolinum 1. Praha: Univerzita Karlova, 1996. 420 s., [42] s. obr. příl. ISBN 80-7184-072-6. [str. 101.]

 

1456-1757: Slezské vyvražďování

Německé historičce Karen Lambrechtové se v její všestranně vynikající a na detailním

pramenném výzkumu zaloţené disertační práci He-xenverfolgung und Zaubereiprozesse in

Schlesien (Pronásledování čarodějnic a Carodějnické procesy ve Slezsku) z roku 1995

podařilo na území všech slezských knížectví zaznamenat pro tři staletí vymezená lety

1456-1757 "pouhých" 444 čarodějnických procesů s 593 popravenými osobami, 111

osobami odsouzenými k jiným trestům a dalšími 264 vyšetřovanými.

 

http://auc.cz/ipb/youthclub2/data/Kreuz-krimi/Kriminalita

Čarodějka z Uherského hradiště

V roce 1487 Měšťan Václav Kroměřížský obvinil svoji sousedku, že očarovala jeho ženu a způsobila jí ztrátu sluchu. Kroměřížská prý našla voščený tatrmánek neboli voskovou sošku, která měla uši propíchnuté jehlou. Nesehnalo se však dostatek důkazů, a proto byla obviněná propuštěna na přísahu.

1498: minimálně 5 žen v Praze a Kutné hoře

Petr Kreuz hovoří o tom, že první doložitelné procesy na území Čech lze vysledovat již ve druhé polovině 15. století. Jedná se

především o případy z roku 1498 ve městech Praha a Kutná Hora. . Petr Kreuz uvádí pro Kutnou Horu jednu ženskou oběť, v případě Prahy pak minimálně čtyři. KREUZ, Petr.

Der Einfluss, s. 232. Josef Macek však hovoří i v případě kutnohorském v plurálu o ženách-travičkách, nicméně v blíže neurčeném počtu. MACEK, Josef. Věk, díl 3 – 4, s. 447.

file:///C:/Users/Windows7/Documents/DPTX_2011_2_11210_0_343301_0_122981.pdf

1517: Třeboňské kouzelnictví

Dále je v literatuře připomínáno obvinění tří žen z kouzel v Třeboni a to již k roku 1517. Přepis informací o vývoji případu zaslaných pánu z Rožmberka viz Archiv český čili staré písemné památky české i moravské sebrané z archivů domácích i cizích, díl XIV., Praha, 1895, s. 306 – 307. Motivem škodlivého kouzelnictví byla v tomto případě opět pomsta spojená se snahou dané osoby ostudit za pomoci kostí vložených pod práh, včetně doprovodu tohoto aktu zaříkáním.

file:///C:/Users/Windows7/Documents/DPTX_2011_2_11210_0_343301_0_122981.pdf

1540: Čarodějka z Náchoda

Na území Čech uvádí jakožto první soudem projednávaný případ užití magických praktik a

čarodějnictví, ve skutečnosti však prostého kouzelnictví, proces v Náchodě z roku 1540 Josef Svátek.

Původně uváděný nejstarší případ na českém území k roku 1540 přebírají, jak již bylo

uvedeno, někteří další autoři. Jedná se o stručně znějící zápis útrpného výslechu Markyty Biřičky

spojený především s obviněním předešle vyslýchaného Martina Berana z krádeží

s tím, že na konci zmiňuje dosti nekonkrétně: „Item též vyznanala že udielala a v chlebie jim

to dala snisti Martinovi Beranovu a velavčeti že se poznati nemohli.“

 

Vedle toho stojí případ, patrně tedy starší, jakési Šmidrikalky. Tato žena podala

prostřednictvím nic netušící nožířky Důry jednomu pacholku psí tuk smíchaný s prachem

vyzískaným od sedlářky. Dále umořila svého muže a taktéž: „… poviediela že nebožtika

pasíře Kubu otrávila (…) to svú duši zpečetila a za sve nešlechetne skutky j(es)t smrt vzala.“

 

 

https://is.cuni.cz/webapps/zzp/download/120136477

1571-1576: souzení a popravení 22 žen

Smolná kniha Velké Bíteše o užívání magických praktik a kouzelnictví vypovídá, nikoli tak přímo o čarodějnictví. Neobvyklý pro domácí prostředí stává se ovšem vysoký počet popravených, ve všech případech se k tomu jedná o ženy. V souvislosti s magickými praktikami, především škodlivými, jsou totiž vyslýchány, vždy útrpně, právě a pouze ženy.

 

Mezi lety 1571 – 1576 je jich ve vzájemně provázaných obviněních popraveno dvacet dva. Užívané úkony, přičemž jednalo se téměř výlučně o vytváření prachů ze slepých koťat či štěňat a jejich následné vsypání do vody, kterou je vybraný objekt či místo, kudy oběť prochází, zlit, nacházíme v namnoze analogické podobě téměř ve všech dvaadvaceti examenech. Tento typ praktik sice není geograficky omezen pouze na prostor velkobítešský, avšak jejich koncentrace v této oblasti je zcela markantní.

 

Pět v roce 1571 – Anna Maštálková, Lidmila Klimentka, Dorota Vitoušková, Anna Rouska (u níž není přímo uvedeno, že jest na tom umřela, avšak s ohledem na činnost identickou s ostatními – moření lidí i dobytka, předpokládám taktéž její popravu) a Dorota z Litomyšle. Další dvě ženy byly trestány na hrdle roku 1575 – Dorota Valova a Markyta Zavadilka. Zbylých 15 žen poté popravil kat roku následujícího, tedy 1576 – Anna Straková, Dorota Doležalka, Lida Křička, Lida Koudelkova, Dorota Bimkova, Apolena Sedlářka a Dorota Uhlířka. Smolná kniha však v žádném z uvedených případů nevypovídá o přesném způsobu provedení exekuce.

Dodávám taktéž, že ne všechny ženy, na něž bylo zadrženými vypovídáno, dostaly se do smolné knihy, tedy nemusely být nutně přímo stíhány, kupříkladu z důvodu, kdy je nebylo možno nalézt a zadržet. Avšak v tomto ohledu jeví se sama krevní kniha pramenem částečně problematickým, neboť výslechy zde zapsané nejsou v žádném případě autentickými, jedná se pouze o přepisy ex post. Dohledání navazujícího materiálu, pokud se vůbec dochoval, s ohledem na neexistenci inventáře daného fondu, není taktéž záležitostí zcela prostou.

 

Co do letů povětřím, jistou výjimku můžeme spatřovat v následujícím examenu Markyty Ťuhykalky, která: „Vice vyznala že jest ji Koutna a Dobšovi Velkej štvrtek svzkazala jeti na hranice na hřeblich a ony že sou jely (…) a tak že jsou rozlične kořeni trhaly a když sou domu přijely že jsou to kořeni do peci vhazely a z nieho prach dielaly …“

 

Povšimněme si jízdy na hřeblích, tedy na pohrabáči. Nejedná se nicméně o let přímo na sabat, ale pro koření, které ženy následně spálí v peci a vzniklým prachem moří dobytek.

file:///C:/Users/Windows7/Documents/DPTX_2011_2_11210_0_343301_0_122981.pdf

1572: Žena zahrabána a provrtána kůlem za potrat

Roku 1572 Zuzka, dcera Duniakova, pozbyla svého plodu, a to na radu Anky, dcery Pavla Hudce, která jí doporučila napít se za deště vody ze tří žlabů, že takto dítě vyžene. Ortel poté stanovuje: „vhledše v prava a zřízeni Zemska a bedlivie jeji vyznani a skutek mordu uvaživše takto o tom vejpovied činime a Ortel s prava našeho vynašime že ma zahrabana a kulem probitim trestana byti.“ SOkA Rychnov nad Kněžnou, Archiv města Solnice, Smolná kniha města Solnice 1569 – 1638, inv. č. 161, kn. č. 147, kart. č 35, fol. 11

 

file:///C:/Users/Windows7/Documents/DPTX_2011_2_11210_0_343301_0_122981.pdf

1578: Hrad Buchlov

S ohledem na spojení s prvky sdruženého zločinu čarodějnictví, nosné informace nacházíme na místě jiném. Černé knihy práva loveckého na hradě Buchlově z let 1562 – 1654 poskytují širší a barvitější obraz zločinu magie, včetně v této kapitole sledovaných diabolických prvků.

O ďábelském původu čar dozvídáme se již k roku 1587, kdy Kateřina Slaměná, jsouc podrobena v příčině stížnosti Jíry Masaře, který sám čelí obvinění, právu útrpnému, vyznává, že: „… jest krze (…) ciary původem diabelským že jest jí k vůli býti musil.“ K tomuto doznala též cizoložství a byla odsouzena k zahrabání zaživa s probitím kůlem.

MZA Brno, G 12, Cerroniho sbírka, kniha 101 II., Černé knihy práva loveckého na hradě Buchlově. I v tomto případě připomínám existenci edice: Černé knihy práva loveckého na hradě Buchlově, Antonín Verbík (ed.), Brno, 1976. Pokud smolnou knihu cituji, užívám originálu. (Dále jen Černé knihy)

http://auc.cz/ipb/youthclub2/data/Kreuz-krimi/Kriminalita02.pdf

1579: Nový zákoník o mučení

 

Podstatně rozsáhlejší ustanovení týkající se vedení inkvizičního procesu a ukládání

tortury přináší závěrečná kapitola zákoníku M. Pavla Kristiána z Koldína (1579), nazvaná

De ques-tionibus et tormentis - O trápení aneb útrpném právu a o popravách. Koldín zde

rámcově vymezil podmínky, za nichţ můţe být podezřelá osoba podrobena tortuře, a

stanovil některá pravidla jejího provádění. Ani Koldínova úprava městského

inkvizičního (trestního) procesu není ovšem zdaleka úplná a systematická. Zdá se, ţe

Koldín při sestavování poslední kapitoly svého zákoníku neusiloval ani tak o kodifikaci

všech norem regulujících uvedený proces, nýbrţ spíše o stanovení přesnějších pravidel v

těch situacích, v nichţ byla soudní praxe nejednotná či rozkolísaná. Koldí-nův zákoník

nicméně přináší poprvé v dějinách českého světského trestního práva článek obsahující

definici deliktu čarodějnictví a ustanovení o jeho postihu, coţ představovalo značný

posun v oblasti trestního práva hmotného. Čarodějnictví je věnován článek O. II: Magia

sive sortilegium, tj. čarodějnictví a všelijaká jiná škodná kouzla, kterážto pokutou meče aneb

upálením na pohlaví mužském, a na pohlaví ženském zahrabáním, aneb též upálením ztrestána

býti mají. Koldín tedy definoval delikt čarodějnictví poměrně zdrţenlivě jako škodná

kouzla (tj. škodlivé čarování), za něž stanovil trest smrti stětím mečem nebo upálením,

pro ženy pak trest smrti zahrabáním zaživa, popřípadě upálením.

 

http://auc.cz/ipb/youthclub2/data/Kreuz-krimi/Kriminalita02.pdf

Čarodějnický proces v Jihlavě (1591-1592)

Zadlužený provazník Augustin Hubner prý za dostatečný finanční obnos upsal svoji duši ďáblu na 34 let. Nejdříve se mu dostalo ponaučení, pak měl konat veřejné pokání v kostele, ale protože se nepolepšil ve svém žití, byl nakonec léta Páně 1592 sťat. 

1602: Východočeské šílenství (10 mrtvých)

V řadě čarodějnických procesů, které se udaly v letech 1602-1617 ve čtyřúhelníku

vymezeném městy Nymburk, Poděbrady a Kopidlno a městečkem Dobrovice,

tj. ve východní části středních Čech, bylo pro údajné čarodějnictví v podobě rozličných

magických praktik souzeno či vyšetřováno celkem 20 osob,

z nichž 10 (3 ženy a 7 mužů) bylo popraveno.

 

http://auc.cz/ipb/youthclub2/data/Kreuz-krimi/Kriminalita02.pdf

1637: Čarující pastýř

Pastýř Jan Palač, protože jest: „… mordoval, kradeže a kouzedlnictví provozval“,

stanul v létě 1637 před loveckým právem hradu Buchlov. Obviněný všem nařčením odpíral,

avšak v tomto případě bylo, na základě Janovi nepříznivých svědeckých výpovědí,

přistoupeno k povolání mistra popravního. Při suchém trápení vyznává, že umí dělat myši,

což se naučil od svého otce Martina, přičemž i jeho matka je znalá těchto praktik. K dělání

myší z bláta a chlupů dodává: „… tři diabli přítomen bejti musí, kterýchž k sobě volá …“

 

Stejně tak doznává, že umí vytvořit vlky a poslat tato zvířata na osobu, s níž vede spory.

Zmínkou o své matce, která ho podle vlastních slov všemu tomu naučila, připravil jí samé

nelehký osud, neboť i ona je zadržena a následně útrpně vyslýchána. Pod suchým trápením

dozná se vedle přivolávání vlků i k dělání mrazů a zbraňování dešti.595 Kateřina potřebovala

pomoc démonů neméně, říkajíc: „… diable šeredný nedavej deště …“

 

K tomu, aby škodila, ji nabádal taktéž ďábel, avšak sama doznává, že žádného užitku z tét

činnosti neměla, pouze skrze toto konání upadla do hříchu.597 Ortel na matku Jana Palače,

zní, po zmírnění ustanovení litery O II.598 Koldínových Práv městských, stětí.

 

file:///C:/Users/Windows7/Documents/DPTX_2011_2_11210_0_343301_0_122981.pdf

1708: Josefinský zákoník

Inkviziční proces v řízení proti pachatelům všech závažných trestně-právních deliktů

zaváděl první specializovaný trestní zákoník platný na našem území, totiž Nové právo

útrpné a hrdelní pro Království české, Markrabství moravské a Knížectví slezské císaře Josefa. I.,

krátce zvaný Josefina, který vstoupil v platnost v roce 1708. Josefina vycházela do

značné míry z trestního zákoníku (hrdelního řádu) císaře Ferdinanda III. pro Dolní

Rakousy zvaného Constitutio Criminalis Ferdinandea. Z něho Josefina přebírala mj. i

definici deliktu čarodějnictví, která je v zásadě shodná s démonologickou definicí

tohoto “superdeliktu" zformulovanou jiţ v první polovině 15. století a obsahující vedle

škodlivého čarodějnictví také pakt s ďáblem (upsání se ďáblovi), smilstvo s ďáblem

(démonem) a účast na sabatu majícím podobu orgiastické hostiny. Přestože Josefina

stanovila jako trest za čarodějnictví upálení zaživa, přičemž připouštěla coby projev

milosti i mírnější trest stětí mečem s následným upálením.

 

http://auc.cz/ipb/youthclub2/data/Kreuz-krimi/Kriminalita02.pdf

Blázen, co měl štěstí

Ve vesnici to měl Ondřej Bláha Z Přešína těžké. Od ostatních se lišil a po smrti svého otce už nebyl nikdo, kdo by se ho zastal. Proto z Přešína odešel a toužil po pomstě. Během doby, kdy se toulal po kraji, se dozvěděl o kouzlu, jímž je možné utrápit ženu. Po svém návratu domů tuto čarodějnou praktiku ihned vyzkoušel na své nenáviděné švagrové Justině Bláhové. Také provedl kouzlo s její zástěrou, do níž dal dvě kravská lejna a tři kameny a hodil ji do studny svého strýce Houšky. Justinu Bláhovou poté trápila bolest hlavy a píchání. Během soudního vyšetřování Ondřej Bláha nejprve zapíral, později se ale ke všemu přiznal. Při výslechu popustil uzdu své fantazii. Vyprávěl o čertovi, který se mu zjevil v zelených šatech a jemuž se chtěl upsat vlastní krví. Říkal, že dokonce čaroval s jeho močí. Apelační soud začal pochybovat o duševním zdraví chlapce a požadoval lékařský posudek. Po zdlouhavém a bezvýsledném vyšetřování nařídila apelace v roce 1752, aby byl Ondřej Bláha propuštěn.

1776: Zrušení práva mučit čarodějnice

Už v druhé polovině padesátých let 18. století obsahoval zákoník rozsáhlá ustanovení

týkající se čarodějnictví a postihu rozličných, detailně popsaných magických praktik.

Trestní zákoník (hrdelní řád) císařovny Marie Terezie Constitutio Criminalis Theresiana

z roku 1768 v článku přebírá problematický Artykul o kouzelnictví, čarodějnictví, věštectví a

podobných věcech, který císařovna schválila patentem z 5. listopadu 1766. V šedesátých

letech 18. století však již čarodějnické procesy - přinejmenším v západní části

habsburské monarchie - neprobíhaly. Tortura, kterou Teresiana nejen připouštěla, ale,

jak známo, i detailně upravovala, byla zrušena v lednu 1776.

 

http://auc.cz/ipb/youthclub2/data/Kreuz-krimi/Kriminalita02.pdf