Sekularizace vrací úder

Sekularizace vrací úder

Reflexe Luhmannova textu s přihlédnutím k modernímu satanismu

“Sekulární zkáza”, tak někteří nazvali fenomén sekularizace. Mnozí badatelé zkoumali sekularizaci jako historický děj, a ptali se, kdy k ní došlo. Já se však v tomto textu pokusím zeptat: “Kdy k ní konečně dojde?!”

Sekularizace jako proces začala v 19.století, ale v průběhu 20. století se společnost vrátila k mnoha postojům, které znovu rehabilitovali náboženskou posedlost a její práva nad lidskými jedinci i státem. Musíme se tedy ptát, proč sekularismus přišel o svou dravost a jaké síly se snaží o zastavení či dokonce odstranění výdobytků sekularismu.

Znamenala-li sekularizace „zcizit masově nahromaděný neužitečný církevní majetek“ a „zrušit církevní privilegia a výsostná práva“, pak musíme konstatovat, že nejsme skutečně sekulární společnost. Poukazují na to nejen mediální kauzy jako schválené církevní restituce, které křesťanským církvím vrátily velkou část jejich majetku, a nebo stavba Mariánského sloupu, které se ani sekulární společnosti nepodařilo zabránit. Nejen, že církve dostaly miliardy díky restitucím, ale i v současnosti jsou církevní akce dotovány dotacemi Ministerstva kultury. Jak ukazuje seznam grantů a dotací na rok 2021, celkem 31 dotací získaly tradiční křesťanské církve, a zbylých 5 Židovská obec. O náboženské rozmanitosti státní podpory tedy nelze hovořit.

Mnohem větším žalobcem současného stavu jsou však tzv. Zvláštní práva církví a náboženských společností. Jakkoliv jsou podmínkami pro získání těchto práv například bezúhonnost (která v případě Katolické církve nepřipadá v úvahu ať už při historickém posouzení, tak z hlediska současného ututlávání kněžské pedofilie), jsou vlastníky těchto práv primárně tradiční náboženské společnosti, které i na našem území mají na svědomí řadu lidských obětí. Pravidla jsou navíc nastavena tak, že současné podmínky pro získání zvláštních práv (podpisy 1 promile obyvatel ČR) jsou nastaveny tak, že by je těžko splnily některé současné církve, natož nová náboženská hnutí.I v případě, že by tato bezúhonnost byla splněna, zbývá otázka, zda jsou zvláštní práva náboženských společností vůbec slučitelná s principem sekularismu. Jaký například dává smysl, že kromě státu smí oddávat (schvalovat manželství) pouze náboženské instituce 2.(vyšší) kategorie? Proč není možné za tímto účelem založit firmu? Může snad manželství schvalovat jen organizace, která věří na pohádkové bytosti?

Proč mají náboženské organizace zvláštní zacházení, když jde o vězeňskou službu? Ukázala nám snad historie, že tradiční náboženství mají pozitivní vliv na mysl zločinců? Nebo spíš to, že zločinci jsou přitahováni mocenskými pozicemi v náboženských organizacích? A je vůbec etické hledat nové následovníky náboženské víry ve věznicích? Učit odsouzeného vraha Korán, když tato kniha v mnoha pasážích porušuje evropský pohled základní lidská práva?

Problém nedostatečné sekularizace však není jen právní, nýbrž společenský a edukační. Ačkoliv je většina české společnosti ateistická či “něcistická”, učí se děti každé Vánoce koledy o narození “Kristuspána”. Jaké pobouření by však vzniklo, kdyby děti v určité škole zpívaly o zázračném narození Konfucia nebo narození Mohameda? Na náměstích českých měst se každoročně z peněz daňových poplatníků staví křesťanské Betlémy. Proč však nevidíme ve stejné míře vánoční chanuky a nebo alternativní teofanie?

Česká televize běžně přenáší katolické či jiné mše, a vysocí církevní hodnostáři se účastní státních svátků a oslav. Proč na armádních přehlídkách vidíme jen kněze a nikoliv indického gurua? Dokonce i Václav Havel, člověk to ryze nekatolický a osobitě duchovní, je pohřben a pravidelně vzpomínán mší v katolickém chrámu, ačkoliv obě své svatby uskutečnil na radnici a ne v kostele. Na státní svátky (jako například dne knížete Václava) se kardinál prochází s naušnicemi ověšenou lebkou našeho krále po náměstí, ačkoliv u jiných organizací bychom obdobou činnost nejspíš nazvali nekromancií či znesvěcováním ostatků. A dokonce i tento rok jsme byli svědky politického sporu mezi pražským primátorem a kardinálem Dukou o tom, zda na svátek Jana Nepomuckého budou nad Karlovým mostem létat stíhačky nebo ne. Co kdyby šéf muslimské obce požádal o přeletu stíhaček při začátku svátku Ramadánu? Brali bychom to jako politické gesto? A proč to tak nebereme v případě křesťanské tradice?

Tím však výčet nekončí. Sekularizace prohrála na mnoha dalších bojištích. Efektivnímu vyšetřování kněžské pedosexuality brání tzv. zpovědní tajemství, které až na výjimky (jako například nutnost oznamování chystaného násilného činu) neumožňuje získat svědectví potřebných osob. Jakkoliv je ženská obřízka zakázaná, mužská obřízka se stále může provádět, a to nejen v útlém dětství, ale dokonce i v 13 letech (jako u mnohých muslimů) – bez lékařského dohledu a bez anestezie či umrtvení. Zbývá se ptát: kde jsou hranice toho, kam až smí rodič ve jménu své víry při zásahu do těl dětí zajít. Pokud může rituálním nožem za přítomnosti mnoha dalších osob uříznout kus tkáně z pohlavního orgánu, proč by nemohl uříznout kus tkáně z jiné části světa? Je například trhání dětských nehtů (které navíc dorostou) v pořádku, když se u toho modlíme k vymyšlené bytosti?

Proč je Velký Pátek, neboli den ukřižování křesťanského Mesiáše, českým státním svátkem? Mohla by v tomto ohledu být svátkem i smrt Buddhy nebo narození Mohameda? Proč náboženská shromáždění nepodléhají nahlašovací povinnosti, zatímco setkání spolku humanistů stejné právo nemá? 

Z výše uvedeného výčtu lze tušit, že sekularizace vzdala svých snah dříve, než došlo k jejímu plnému prosazení. I to je důvod, proč se současná společnost vrací k náboženskému fundamentalismu a dogmatismu.

Satanismus jako postmoderní náboženství na tyto podněty reaguje dvěma různými způsoby. Vychází totiž z toho, že v USA i Evropě je odlišné chápání sekularismu jako takového. Zatímco v USA se satanistické organizace snaží dosáhnout zvláštních náboženských výsad, v Evropě bojují satanisté za zrušení zvláštních náboženských práv. Obě taktiky mají své výhody i úskalí. Úspěch slaví však především američtí satanisté se svým pokusem o získání speciálních výhod. Tak se podařilo vedle pomníku Desatera přikázání postavit sochu Baphometa. Paralelně ke křesťanské školní družině vznikla satanistická školní družina nazvaná Satan After School. V hale parlamentu se o Vánocích 2021 kromě malého Ježíška v jeslích objevil i satanistický betlém s malým ďáblíkem. A v amerických státech, kde došlo k omezení ženských práv, se pokouší satanisté prosadit potrat jako náboženský obřad.

Těmito způsoby dochází k vytváření arény pro konkurenční boj a volnou soutěž náboženských hnutí. Tradiční církve totiž pracují na udržení statusu quo, který udržuje oligarchické organizace u moci a znemožňuje vzestup nových náboženských hnutí. Je však vytváření satanistických náboženských škol cestou k sekulární budoucnosti? 

Sekularismus musí pramenit ze 3 základních principů – svobodné soutěži náboženských organizací (založené na svobodné volbě jednotlivců), neutralitě státu ve vztahu k náboženských projevům a neutralitě veřejného prostoru vůči náboženským tendencím. Co to však v praxi znamená? Jako společnost se můžeme vydat 3 směry:

Buďte můžeme odstranit jakékoliv známky náboženství z veřejného prostoru. V takovém případě bychom museli zakázat koledy ve školách a odstranit betlémy z vánočních náměstí. Druhou možností je však paralelní pluralita náboženských vizí. Vytvořením volného prostředí, v němž se mohou svobodně a nekonfliktně vyjadřovat rozličné náboženské směry, můžeme dosáhnout nového typu sekularizace jako takové. Křesťanským betlém by na náměstí mohl zůstat, ale stejně tak by byla dána možnost dalším registrovaným náboženským společnostem, aby manifestovaly svou vánoční vizi. Třetí cestou je pak propagace sekulárního náboženství s jeho specifickými symboly. Na náměstích by zůstaly pouze sekulární symboly jako například vánoční stromky, a koledy by vyprávěly nikoliv o narození mesiáše, ale zrodu nové éry svobody – svobody od náboženství a jeho demagogie. I zde však leží určité riziko, zvláště v podobě státního kultu a politického pseudo-náboženství.

Nejpravděpodobnější a nejefektivnější se zdá být hybridní vize, kdy rozličné aspekty náboženské versus sekulární svobody vyřešíme jednou z výše uvedených cest. Možná není nutné stanovit pouze 1 způsob překonání sekulární krize, ale můžeme využít všechny způsoby, které se k tomu nabízí.

Součástí problému ale spočívá i v tom, že religionistika opustila svůj vědecký ateismus a stala se pouhou služkou tradičních náboženství, která smí oprašovat kosti náboženství dávno minulých, ale nemá už toliko nástroje ke kritickému zkoumání monoteismů, natož právo zkoumat nová náboženská hnutí, která víceméně spadají do gesce křesťanských teologů. Je takřka výsměchem náboženské svobodě, když státní úřad pro registraci správu náboženských hnutí (jehož úkolem je ”koncepce uspořádání vztahu mezi státem a církvemi a náboženskými společnostmi a koncepce realizace náboženské svobody v České republice”) vede absolvent Katolické teologické fakulty a její bývalý tajemník. Jeho poradci jsou pak další osoby zaangažované v tradičních křesťanských církvích. Je s podivem, že ve vedení takové státní organizace nesedí absolventi religionistiky či jiní objektivní akademičtí pracovníci, ale lidé, kteří svou osobní vírou i profesním zaměřením zcela otevřeně vycházejí vstříc tradičním církvím. Pak není totiž divu, že státní úředníci oficiální diskriminaci nových náboženských hnutí obhajují tímto způsobem: „Proč o ně  (zvláštní práva) nemohou usilovat všechny registrované církve a náboženské společnosti? Proč je potřeba mít dva stupně registrace?  Stát tímto způsobem uplatňuje své právo zakotvené v čl. 16 Listiny základních práv a svobod, neboť je jeho povinností chránit veřejný prostor před případnými nežádoucími vlivy ze strany některých nebezpečných náboženských směrů.” 

Je úsměvné, že se o nebezpečnosti uvažuje pouze u nových náboženských hnutí, a nikoliv u tradičních náboženství, jejichž náboženské pomníky (a pomníky jejich obětí) máme takřka v každém z našich měst. České úřady by jistě měly kontrolovat náboženská společenství. O efektivnosti existujícího úřadu ale hovoří také fakt, že mezi státem registrovanými a uznamými náboženskými společnostmi je také Cesta Guru Járy, který byl odsouzen za sexuální zneužívání svých klientek. Na otázku, zda jsou podmínky vhodně nastavené, katolický tajemník stroze odpovídá: “Jsem jen úředník, netroufám si hodnotit, zda zákonodárce stanovil podmínky adekvátně či nikoliv.” Podobně odpovídá na otázku: “Jak se stavíte k obavám některých skupin obyvatel z možné nežádoucí náboženské indoktrinace právě skrze tato zvláštní práva ve školách či nemocnicích?” Aktuální vedoucí českého odboru pro registraci náboženství říká: “Tyto obavy jsou neopodstatněné. Působení církví a náboženských společností ve veřejné sféře je vždy založeno na bázi dobrovolnosti a respektování přání občanů. Nikdo nemůže být k přijetí náboženského vzdělávání nebo duchovních služeb nucen.” Absolutně však vynechává fakt, že děti z fundamentalisticky náboženských rodin jsou díky systému církevních škol nuceny trávit v nábožensky vyhraněné, prostředí i v rámci školní docházky. Pro tyto děti je jedinou šancí na sekulární výchovu právě státní školy.I já osobně jsem zažil náboženskou indoktrinaci na církevní škole, kde místo prezidenta visel na zdi kříž, a kde byla mše povinnou součástí začátku i konce školního roku. Učitelka nám jednotlivé evoluční teorie vykládala jako paralelní verze k biblickému stvoření Adama a Evy. Meditační výlety jsme trávili ve vychlazeném sklepě dominikánského kláštera a religionistiku nás učili hlavně kněží, mniši a jeptišky, kteří světová náboženství odučili během jednoho pololetí, a zbytek let nás učili Bibli. Na školní kroužky jsem pak chodili do blízkého Salesiánského střediska, kde ve stejné době, jen v odlišném kroužku, katolický kněz natáčel pornografii s malými dětmi. I proto, už jen na základě své zkušenosti, pokládám současnou nedostatečnou ochranu dětí před náboženskou indoktrinací jako problém upadající sekularizace. Na vině přitom podle mě nejsou jen politici a církevní představitelé, ale také akademici, kteří nezajistili odborné fungování státních úřadů, zabývajících se náboženstvím a náboženskými společnostmi. Jedná se o dluh, který religionisté vůči sekularizaci mají, a který mají šanci v budoucnu splatit.

Napsat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna.